O L Y M P I J S K Á P O C H O D E Ň
Inspirován Antikou – transport ohně byl součástí řeckých náboženských obřadů – představuje přenos olympijského ohně do místa konání her velkolepou mezinárodní akci, která patří mezi olympijské ceremoniály od r. 1936 (MOV přijal návrh předsedy organizačního výboru her XI. olympiády Theodora Lewalda). Běh štafety s pochodní pořádá v souladu s olympijským protokolem organizační výbor olympijských her. Štafetě předchází ceremoniál slavnostního zapálení ohně v Řecku. Transport na cestě do místa her se přerušuje před soumrakem. Zastavení a hlídání ohně by se mělo uskutečňovat v historických místech, oheň má být uložen ve zvláštní nádobě. Štafeta končí při zahajovacím ceremoniálu her, oheň je přinášen do místa konání her a poslední běžec zapaluje olympijský oheň na vyvýšeném místě uvnitř hlavního stadionu.
Pochodně byly původně dřevěné, dnes převažují moderní kovové nebo v kombinaci se dřevem. Kolekci pochodní, dokumentující, že pochodeň je pojímána nejen funkčně, ale také jako umělecké dílo, vystavuje Olympijské museum v Lausanne. Nosiči bývají nejčastěji běžci, ale také jezdci na koních, lyžaři, plavci, vozíčkáři, transport se uskutečňuje i pomocí kol, motocyklů, aut, lodí, helikoptér, letadel. Nosiče pochodně vybírá země, přes níž je oheň nesen. Bývá to obvykle spojováno s určitou poctou, zúčastňují se významné osobnosti sportu, kultury i politiky (např. při příležitosti OH 1984 v Los Angeles se mohl hlásit každý Američan). Zcela zvláštní úctě se těší poslední člen štafety, zapalující oheň na olympijském stadionu.
Trasu určují nejčastěji různá kulturní a historická hlediska, štafeta je většinou považována za významnou společenskou událost. Podle pořadatelského místa může trasa měřit až desítky tisíc kilometrů. První běžec historie, Řek Konstantin Kondylis opustil s pochodní Olympii 20. června 1936 a po několika dnech po trase Olympie – Athény – Delfy – Soluň – Sofie – Bělehrad – Budapešť – Vídeň – Praha - Drážďany oheň dorazil do Berlína. Při zimních olympijských hrách ve Sv. Mořici 1948 byl již zapálený oheň přivezen z Janova. Na ZOH byl tak oheň poprvé zapálen v norském hlavním městě Oslo roku 1952, norští pořadatelé se domnívali, že zimní hry nepatřily do helénských tradic a první pochodeň byla zapálena v Morgedalu v Telemarku, rodišti Sandre Nordheima, považovaného za zakladatele moderního lyžování. Odtud 94 lyžařů přepravilo ve štafetě oheň až na stadion Bislett. Z Telemarku pocházel i oheň pro ZOH ve Squaw Valley. Při ZOH v Cortině d ´Ampezzo pocházel oheň z chrámu Jupitera v Římě. Teprve pro IX. ZOH v Insbrucku 1964 byl olympijský oheň dopraven z Olympie.
V roce 2004 byla pochodeň během sedmi dnů přenesena z Peloponesu na historický Panathinaiko stadion prvních OH do Athén, další trasa pokračovala přes 33 měst 27 zemí pěti kontinentů, oheň navštívil místa minulých OH. Poté se vrátil do Řecka a zamířil do 54 okresů, do slavnostního zapálení ohně v den zahájení OH urazil na řeckém území dalších 5300 km. K tomuto aktu vyhlásili pořadatelé program pro výběr několika tisíc nosičů pochodně a jejího doprovodu, přihlásit se mohl každý řecký občan starší 14 let.